Není důležité, CO děláme, ale hlavně JAK a PROČ to děláme!

Tohle pravidlo každý snad nějak podvědomě chápe a v praktickém životě ho neustále všichni vyžadujeme od druhých.

Kamkoliv přijdeme, tak vyžadujeme, aby všichni, CO něco dělají, aby to dělali dobře, kdy je úplně jedno, jestli jsme u lékaře, na poště, v obchodě, či někde na úřadě. Vždy po druhých vyžadujeme, aby to, CO dělají, dělali dobře a k naší spokojenosti.

Platí to ale i obráceně? Uvědomujeme si, že i v našem životě nezáleží, CO děláme, ale hlavně na tom, JAK a PROČ to děláme?

Vzpomínám na jeden svůj starší vzor, který mě zasvětil do tajů fotografie a od něhož jsem jako mladý nezkušený chalan pochytil chytré zásady, které přetrvávají. Vždy tvrdil, že není důležité, čím fotíš, ale jak fotíš, a smál se tak otázkám všemožných mistrů světa, kteří se ho ptali, čím fotí ty své úchvatné fotky, jestli snad používá Asahi Pentax, Hasselblad nebo Mamiya, což jsou fotoaparáty, které v té době stály statisíce korun.

Své nejlepší fotografie fotil na starý Flexaret z bazaru, později ještě doplněný půjčeným! Pentacon Six fotoaparátem, přitom vystavoval a prodával svá díla v galeriích po celém světě, od San Francisca, Miami, New Yorku, až po Londýn, Paříž, Řím, Tokio a Sydney.

Nejsem žádný staromilec, taky používám na fotky digitál, chci jen na jednoduchém příkladě názorně ukázat, že v každé době a v každé normální společnosti, tj. nezkažené socialistickými móresy, záleží opravdu jen na tom, JAK něco děláme.

Žádná dokonalá technika, žádný super luxusní mobil ani iPod, sebevětší LCD monitor, luxusní oblek ani drahé auto nikomu nepomůže dělat smysluplné věci.

(Proto se mi tak líbí New York, kde si nikdo na nic nehraje, nezáleží na tom, co má člověk na sobě a kde potkáte na ulici člověka v otrhaném tričku a přitom to může být multimilionář.)


Co děláme není důležité, když to děláme dobře!

Když někdo dělá něco dobře, tak je úplně jedno, v jakém přijel autě, či zda chodí v odrbaných riflích. Pomůže snad někomu neschopný doktor nebo právník? Ale hlavně, že má titul, že?

Oslňuje snad někoho chlápek v dokonalém obleku, který jezdí na červenou městem a telefonuje za jízdy v luxusním autě na leasing, které mu stejně brzy za neplacení splátek zabaví?

Není mnohem přínosnější potkat kamaráda, který sice vypadá jako bezdomovec, s ošuntělým batohem na zádech, i když má zlatou kreditku v kapse, se kterým si můžete o všem popovídat? Navíc, když víte, že socha, kterou vytvořil, stojí v Paříži na jednom náměstí a že příští měsíc odjíždí na Nový Zéland otvírat svoji výstavu?

Jsem rád, že stále více lidí to začíná chápat a u mnohých již obsah začíná mít větší váhu jak forma. Čím dříve to každý pochopí, tím lépe, neboť přestane ta neustálá honička, co vidíme kolem, za nejnovějším typem mobilu, oslnivým autem, tj. lákadlem "na kočky", a ta neustálá honba za penězi a jak vše "vykešovat", což je oblíbená fráze všech zmrdíků, bude doplněna alespoň nějakým smyslem.


Proč se vůbec honíme za ziskem a penězi?

Zmiňoval jsem se kdysi, že nechápu tu snahu o hospodářský růst a zisk za každou cenu, neboť se mi zdá, že mnoho lidí stále netuší, o čem vlastně ten život je. A je teď úplně jedno, jestli to jsou manažeři nadnárodních firem, jejich dobře placení zaměstnanci, či podnikatelé se vším možným (čínským) haraburdím prodávaným za dumpingové ceny.

Možná by stálo za to se zamyslet a u každé činnosti, která nás čeká si jednoduše říci: Proč to dělám? Jak to dělám? Dělám to tak, že se můžu za sebou hrdě otočit a pochválit se? Váží si mě mí kolegové nebo mí zaměstnanci, oceňují mě zákazníci, že dělám něco dobře? Nebo mě jen slepě obdivují hlupáci a nohsledi, kteří mi závidí můj finanční úspěch?

Jsou totiž hodnoty, které nejde za žádné peníze koupit, ať si všichni rádoby "obdivovaní" podnikatelé říkají co chtějí.